Je to ráno, jako každý jiný, když du do práce. Vstanu v šest, povinná hygiena a všechno kolem, ale místo obvyklý sváči si do báglu hodim vodku s džusem (o týhle dvojce bude ještě řeč) a razim si to ven. Času nemám moc, v 7:00 je sraz na nádraží, stíhám to tak akorát a ještě lupeny ošéfovat. Sotva vyrazim, ozve se Radek s tím, že sraz těžce nestíhá, zrovna vstal. Ok, to je sice komplikace, ale řešení se hned najde. Z Prahy nám odvoz obstará Radek svym autem až do Brna, kam dorazíme dřív než "náš" vlak a dál z Brna do Budapešti už budem pokračovat podle plánu vlakem... když do Maďarska, tak stylově
Tony a Míša sou na nádraží seznámeni se situací a chvíli po osmý hodině už všichni vyrážíme. Jen co z tý pražský díry vypadnem, načínáme v autě s Tonym první várku vodky s džusem (v tu chvíli se Míše štastně rozzářily oči, nádhera
), Radek mezitim dohání ztrátu, i tak neni pořád jistý, jestli vlak v Brně vůbec stíháme. Zhruba v polovině cesty mi začíná docházet, že popijim nalačno (což se mi ještě stane osudnym) a pití mi tak velmi rychle začíná stoupat do hlavy. Načež sem v autě začal těžce teoretizovat o Liamovi a jeho tvorbě, kdy to zabalí, kdy přišel na zvuk IMD, no prostě klasický opilecký plky
Cesta ale rychle ubíhala, Radek svý auto nešetřil a než sme se nadáli, byli sme v Brně. Jedna věc je ale dorazit do Brna a druhá je taky někam zaparkovat auto, a najít vůbec nádraží. Do příjezdu vlaku zbývalo tak 15 minut, ale nám se (což je pro mě doteď záhadou) podařilo všechno stihnout, koupit lupeny a ještě sme si dobrý 2 minutky počkaly na peronu na příjezd našeho vlaku, teď už i společně s Lukucem.
Ve vlaku nás už čekala Alexandra a byli sme komplet. Od Blavy sme měli navíc celé kupé pro sebe a zábava mohla začít. V tu dobu sem se taky bohužel pustil i do druhé várky vodky s džusem (stále nalačno...) a od této chvíle jsou moje vzpomínky až do příjezdu v Budapešti, těžce zamlžené
V Budapešti (nebo dřív?) se k nám připojili další dva našinci, jména si bohužel nepamatuju, každopádně čim více, tím lépe. Ve městě následovalo pár povinností (fotky, dostat se na místo) a po menší 'tour de Budapest' sme se tak po dvou hodinkách dostali před brány Sziget festivalu.
Mě se mezitim pročistila na čerstvym vzduchu hlava, ale veškerá chuť na alkohol mě už po zbytek cesty naprosto přešla... škoda
Každopádně uvnitř areálu festivalu vládla fakt boží atmosféra. Přirovnal bych to k obrovskýmu kempu s muzikou všeho druhu, s lidma všeho druhu, všechno promíchany dohromady - stany, stage, lidi, tojky. Fakt boží. Naše parta se pak hned po příchodu snažila zbavit báglů v úschovně a já s Tonym pak rovnou k hlavní stagi. Tam už vyhrávali skotští Primal Scream. Hodně známý rockový uskupení, který kromě kytarovejch strun občas hrábne i do tanečnějších kreací. Na tuhle bandu sem se osobně dost těšil, ale bohužel mě nemálo zklamali. Na jejich obranu, měli během vystoupení úplně na hovno zvuk. O to víc starostí mi ale dělalo, jak bude zvuk znít při Prodigy. Ještě před Prodigy ale následovalo vystoupení australských Pendulum, který jsou taky nemalym diváckym tahákem a všude okolo to bylo znát. Tony se mi mezitim ztratil kdesi v davu, nemluvě o ostatních z party. "Dneska holt každej za sebe", řikám si. Pendulum hodili lidi fakt do varu, kolem mě se docela pařilo, ale mě tahle muzika, nemůžu si pomoct, prostě nechává chladnym. Nemluvě o tom, že potřebuju síly na hlavní hvězdy večera
Po vystoupení Pendulum následovala ještě tak 45minutová pauza, během který se pro Prodigy připravovala stage. Dav během tý doby jen lehce prořídl, nicméně sem toho využil a dostal se ze zadních řad někam do 5tý řady od pódia. S každou minutou, která pak ubývala do vystoupení, dav za mnou nabýval gigantických rozměrů. Za zády sem vzápětí pak měl nejmíň 40 tisíc lidí a to vepředu už sakra pocítíte
(V pátek, kdy sme tam byli, bylo prý v areálu až 70 tisíc lidí) V tu dobu se vepředu objevilo i několik prvních nadrátovanejch assholes, který se s okolim vážně nesrali. Dneska to bude tvrdý, o tom nebude pochyb.
Do gigu zbývá tak 15 minut, slunce už je nějákou dobu za horizontem a začiná být temný šero. Já se stále držim tak v pátý řadě, všude okolo, totálně napráskáno lidma, ani nemám místo se otočit, abych se rozhlídl. Pár minut před začátkem, přichází na scénu místní maskot letošního festivalu (podobou né daleko od smažky
), aby všem zkrátil čekání. Na stagi začíná do mikráku řvát texty ze známejch pecek "Firestarter" a "Breathe" a publikum ho (k mýmu údivu) nadšeně odměňuje řevem. Když tam ale takhle šaškuje nějákých 5 minut, tak se karty obrací a pořadatelé ho "demonstrativně" odnáší pryč. Ze stage pak zmizí i poslední technici, vše je připraveno a to pravý peklo může začít.
Veškerá světla pohasnou a do nastálýho nadšení davu se ozve siréna oznamující příchod velikánů známých jako "The Prodigy". Do trochu nevýraznýho novýho intra přichází dvě známý tváře: Liam a kytarista Rob Holliday, společně s bubeníkem, každý se hned chopí vlastních nástrojů, všichni jsou skvěle přivítaní desetitisícovými davy. Ještě většího přivítání se dostane Maximovi a Keithovi, v tu chvíli už dav doslova šílí a já v kotli začínát tušit, že bude zle
'World's on Fire', tradičně první track, na kterej se nikdo neštětří. S tim se počítá, ale Maďarsko je Maďarsko a místní sou pěkný blázni. Povidám, můj desátej gig Prodigy, snad až na dvě vyjímky, sem se pokaždý octnul aspoň na čas v kotli, něco sem prostě už zažil, ale tohle byl fakt mazec. Tenhle kotel byl fakt nebezpečnej, bez prdele, v prvních řadách se ani neskákalo, natož tančilo, tam každej bojoval o život, aby se člověk vůbec udržel na nohách. Já osobně sem měl co dělat, abych nerozdrtil hlavu holčině před sebou, lokty do hlavy sem v tu chvíli přijímal už s naprostou samozřejmostí. Prostě peklo, peklo, peklo a to nepřestalo ani když track skončil. Jako kdyby se najednou všechny desetitisíce místních lidí rozhodly, že musí být v první řadě. No prostě sekec mazec a jakmile začal 'Breathe', druhý track v pořadí, tak sem komplet rezignoval a snažil se protlačit o něco víc dozadu... o pět řad dál nic, žádněj rozdíl, o deset, patnáct, pořád to samý... tohle šílenství prostě nemělo konce! Teprve takovejch dobrejch dvacet metrů od stage sem našel relativní klid. Ale stále pořádný maso. Lidi tam pořád pařili jak šílení, vlny, lokte. Ale aspoň sem se zbavil toho nepříjemnýho pocitu, že odsud nevyjdu živý
Teprve v tenhle moment sem si pořídně začal užívat vystoupení. Tracklist se v posledních měsících prakticky nezměnil, takže sem už moc dobře věděl co bude následovat za tracky. 'Breathe dubstep', věc na kterou se nedá tančit, ani skákat, ale beaty sou tak mocný, že to trhá s celym vaši tělem. Následuje hit 'Omen', který má fantastickou odezvu publika, je vidět, že timhle trackem Prodigy zasáhli i "dnešní generaci mladých" a nejen je. Po Omenu přichází (pro mě už trochu vyčpělá) klasika 'Their Law', pak můj oblíbený Poison, který ke konci plynule přechází do "novinky" 'Jaws fillu'. Věc, do který Liam vysamploval klasickou melodii Johna Williamse z filmu "Čelisti", skvěle se nese v duchu Poisonu, na který navazuje a postupně se pak vrací společně s Poison beaty. Oproti předchozím vystoupením tentokrát trochu prodloužená verze, skvělý osvěžující jam, Liam se zase jednou vytáhl. Následuje velmi taneční věc 'Warrior's Dance", během který Maxim publikum vyzívá ke "kruhům", bohužel lidí je tolik, že na tuhle srandu prostě nebylo na Szigetu prakticky místo, takže se to povede jen málokde. Každopádně já se do jednoho takového "kruhu" připletl. S partou dalších lidí se chytáme v jednom takovém kruhu rukama kolem ramen a čekáme až padne beat. Pak každý proti sobě vyráží plnou parou, pohmoždit si žebra, totální chaos. Pěkně nebezpečná věc, tyhlety "kruhy"
Po 'Warriors Dance' přichází velehit 'Firestarter'. Já už tradičně ho, narozdíl od ostatních, využívám k odpočinku, druhý dech chytnu až při 'Run With The Wolves', následujícím tracku. Naživo jak jinak nekutečná vypalovačka, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že i live na mě 'Warning', který nahradil, působil mnohem víc a líp. Po 'Voodoo People' pak přišla 5ti minutová pauza, Liam a spol. se šli nadýchat čerstvýho kyslíku, já čekal až přijde věc naživo pro mě naprosto nová - 'Omen Reprise' Tahle pecka na vás prostě dýchne tou pravou "space" atmosférou... funguje to tak na albu, funguje to tak i naživo, kde tomu ještě pomáhaj naprosto skvělý světla. Track postupně přechází do live verze 'Invaders Must Die', kde Liam přidal ještě nejáký beaty navíc a celý track mi naživo vizní pak o něco víc do breaků. Na to, jak mi na albu do dneška tenhle track nic extra neřiká, tak naživo funguje skvěle. Dalšim v pořadí je track 'Diesel Power", další z mých oblíbených, i když mi moc nevyhovuje, jakym stylem pak přechází do pecky 'Smack My Bitch Up', jako když mučíte počítač, dlouze a pomalu. Po tradiční vypalovačce 'Smack My Bitch Up' pak přichází věc neuvěřitelně překrutá, track 'Take Me To The Hospital'.. tahle věc má pro mě jedinou vadu.. a to je stupidní text, jinak nemá chybu. Agresivní temná elektronika, která se s ničim nesere a s uchcávacim breakdownem, to je přesně pro mě. Poslednim v pořadí je pak 'Out of Space'. Na závěr takový 'uklidňovací' track, osobně bych na konci radší viděl vypalovačky, do kterejch dáte svý poslední síly, jako byla svýho času 'Gabba', ale je to holt takový vděčný track, na který všichni znají text, což dalo najevo i maďarský obecenstvo. Vděční byli i Prodigy a jak už to bývá zvykem, na závěr vyjádřili respekt všem zůsčastněným a lidi je z pódia vyprovodili bouřlivym jásotem a potleskem. Show skončila.
Po vystoupení sem na nic nečekal a zamířil si to rovnou pro věci do úschovny, kde sem počkal na ostatní, jak bylo původně domluveno. Společně sme pak odpočívali, debatovali a hodnotili, celou proběhlou noc. A protože jsou holky akční, tak je ještě napadlo, asi pro naše rozptýlení, ztratit jednu z našich vlajek. Ano přátelé, chybělo málo a přišli sme o jednu z nich. Ještě, že má Radek tak ostríží zrak a zahlédl ji naprostou náhodou v davu místních. Šance byla tak 1 : 70.000, že narazí zrovna na toho správnýho týpka. Inu svět je malý...
Každopádně i přes tohle menší zpestření nám do odjezdu našeho vlaku zpátky do Brna, zbývalo ještě několik dlouhých hodin, takže sme se na chvíli usadili na jídlo a v klidu dál odpočívali.
Když se pak pomalu ale jistě blížil čas odjezdu, rozdělili sme se na dvě party, objednali si tága až na nádraží (přeci jen bylo na druhé straně města) a vyrazili. Druhá parta pak po příjezdu se smrtí v očích vyprávěla cosi o tom, že se podruhé narodili a maďarským taxikem, že už nikdy víc. ale naše cesta na vlak, proběhla v relativnim klidu
Po měnší pauze na schodech nádraží sme pak nasedli do už připraveného vlaku a prochrápali většinu cesty až do Brna, kde se naše cesty začali opět dělit. Cesta autem do Prahy pak byla v naprostym klidu, bez žádných renonců, natož nějáký grupáče, ehm
Takže abych to vše shrnul, další Prodigy výprava, další mě nová země a opět nová experience. Chlast, ženy, zpěv, pachuť smrti, to vše jen s The Prodigy!
Repect to all, see ya in Prague
Adamicz
slibovali jste nějaký hezký (bulvární) foto a zatim nikde nic