REPORT - live at Birmigham, UK (17/05/08)

Adamicz

The Prodigy - live at Birmingham, UK
(16.05. - 19.05.2008)

Přátelé, kamarádi,

Už jsou to skoro dva měsíce od naší poslední výpravy za Prodigy, tentokrát do britskýho města, Birminghamu. Proč sme se vlastně rozhodli vydat právě do Birminghamu? Vidět Prodigy na jejich domácí půdě v Británii, to měl být totižpomyslný vrchol našeho "Prodigy cestování". Czech Prodigy Crew má za sebou takový destinace jako je Polsko, Slovensko, Maďarsko, v případě CZ-PRODIGY i Holandsko, na Silvestra sme to s Radkem doklepli až do Rumunska, ale Británie, to je prostě úplně jiná kategorie. Do Birminghamu sme cestovali s tím, že zažijeme Prodigy tak, jak to jde jen v UK - neskutečná domácí atmosféra, okořeněná tracky z novýho alba, to vše ve specifickém místě malého klubu, z kterého oldskoolová atmosféra rave parties raných 90. let jenom číší. Tohle prostě muselo stát za to, a taky že stálo...

všechno přitom začalo docela nevině a nečekaně. Zpráva o pořádání dvou speciálních gigů v UK se všechnou tou omáčkou okolo, to mě prostě zvedlo ze židle. Na druhou stranu sem uvažoval realisticky... oznámení přišlo jen měsíc před termínem koncertu. Nedokázal sem si tedy představit, že by sme stihli podobnou cestu zorganizovat. Tohle nebyl vejlet "na otočku" jako někam do Polska. Zprávu o těhle dvou akcích sem teda hodil na naše fórum, jen tak jako zajímavost, maximálně s tím, jak si zanadáváme, že o něco takovýho přijdem :-)

Jenže ta motivace vidět něco takovýho byla fakt velká. S Radkem sme si řekli, "co kdyby, za pokus to stojí". Pak už to šlo rychle, zlanařili sme CZ-PRODIGY (Pepka), v současný době studujícího v UK, přes kterýho sme se snažili zařídít na tyhle akce tickety. Pak se dalo vědět Tonymu, kterýmu nic jinýho, než se k nám přidat, ani nezbejvalo :-)

Na fóru se už nikdo nepřidal, takže základní grupu pro cestu sme měli. Pořád to bylo ale o těch ticketech, to byl základ. Stránky, přes který se dali pořídit, byly beznadějně přetížený, stejně tak oficiální web Prodigy. Čas utíkal, a já pomalu přestával doufat, že se seženou. Pak nás ale Pepek potěšil zprávou "Mám 5 ticketů, pro Vás, pro sebe a pro kámoše, doufám že se do UK dokážete dopravit". Nebo něco v tomhle smyslu :-)

Ještě ten den, kdy byly tickety daný do prodeje, byly hned vyprodaný... po pár hodinách. Zvládli sme to vážně jen o fous. Teď ještě dořešit to cestování a bydlení. Po "menších" potížích se sháněním toho správnýho způsobu dopravy do Birminghamu (schválně si to zkuste, měsíc před cestou), kdy v úvahu přicházelo, jak letadlo, tak bus nebo i vlastní doprava autem, sme se nakonec rozhodli pro přímej let z Prahy do Londýna a odtamtud busem do Birminghamu. To vše den před termínem vystoupení Prodigy, takže případný zdržení během cesty by nám nedělalo až takový starosti. Letenky, bydlení i tickety na bus se teda zařídily pohodlně přes net, takže teď nám už nic nebránilo v cestě.
Akce jako taková pro nás určitě začala našim setkáním v Práglu, den před odletem... tam zbejvalo dořešit ještě pár drobností, vyměnit kačky za libry, dát si poslední český pivko, než budem muset přejít na tu pověstnou britskou břečku, atd. Následovalo brzký vstávání a cesta na letiště. Pokud mám mluvit za sebe, tak nějáká nervozita, nedočkavost, nic takovýho u mě tehdy ještě nepropuklo. Nemluvě o tom, že mě čekal můj první let v životě, stejně jako pro Radka a Tonyho. Pořád sem si ale případal, jako kdybych jel na vejkend někam na chatu. Až do chvíle, než sme si sedli do letadla a neodlepili se od země :-)

Během letu se nedělo nic zvláštního. I když pravda je, že z toho neskutečnýho výhledu, kterej se nám z okýnka letounu naskytl, sme byli docela dost na větvi. No a ty "Géčka" byly taky fajn, sem tam sme se popichovali řečma ve stylu "tak a teď půjdem k zemi" apod., ale jinak docela nudná cesta, pokud mám mluvit za sebe :-)

Po cca hodině a půl letu sme přistáli na londýnskym letišti v Lutonu. No londýnskym... ono je to spíš menší městečko na periferii Londýna. Vdálenost asi jako mezi Prahou a Berounem :-)

Každopádně nás přivítalo hnusný chladný počasí, nebyl teda pochyb o tom, že sme v Británii :-)

Bus do Birminghamu nám jel přímo z letiště asi dvě, tři hoďky po našem příletu, takže přemístění proběhlo naprosto v klidu. Následná cesta busem trvala asi dvě a půl hoďky, takže byl čas i na krátký zdřímnutí. No a něž sme se nadáli, byli sme u cíle. Do Birminghamu sme přijeli někdy odpoledne, bus nás vyklopil prakticky v centru, jen pár desítek metrů od našeho hostelu, kterej měl mimochodem naprosto skvělou polohu. Pár metrů od autobusovýho nádraží, centra a asi 200 metrů k Rainbow Warehouse - klubu, kde Prodigy měli příští den vystoupit.

Náš hostel nesl název "Birmingham Central Backpackers" Byl to takovej starší, menší barák v klasickym britskym stylu. Z venku vypadal naprosto normálně, ale vevnitř ste si připadali jak v nějákym hippie doupěti. Pestrobarevný stěny, všudě možně pověšený kdejaký cetky, atd. Netvrdim ale, že to bylo špatně, mělo to prostě "svůj styl" :-)

Dost mě pak překvapila výbava - nejmíň dvě "next-gen" herní konzole, vyběr bezmála asi stovky filmů na DVD a kazetách, který si člověk mohl kdykoliv pustit, sem tam nějáký to čtení, kulečník, malej bar, kuchyň, kde ste si mohli připravit vlastní jídlo, kdykoliv se Vám zachtělo, nemluvě o internetu a wi-fi připojení. A tohle bydlení bylo jedno z nejlevnějších v Birminghamu... je vidět že Británie je v mnoha ohledech přeci jen jinde. U nás by člověk v nejlevnějších místech dostal, v tom lepšim případě, leda tak přes držku.

Po ubytování na pokoji, nám do večera zbejvalo ještě hafo času, takže sme se s klukama rozhodli porozhlídnout se trochu po okolí. A k tomu Vám jedno Vám povim, Birmingham je neskutečná díra. Je to bývalý průmyslový město a je to znát. V centru Vám sice netrčí do nebe žádný továrny, ale je to tam zabitý. Na ulici je tam děsně mrtvo, k tomu to hnusný počasí, docela depresivní místečko. Každopádně naše první kroky po městě směřovaly k Rainbow Warehouse, tedy pokoušeli sme se. Já sem zhruba "tušil" kde Prodigy vystoupí, ale tam to máte těžký, každá ulice stejná, stejně hnusný baráky, navíc maj neskutečně stupidně označený ulice.. respektive ty názvy musíte lovit po stěnách, no jednoduchý to nebylo. Po asi 15ti minutách bloudění nás ale naštěstí nasměroval jeden místní dobrák, takže sme za chvíli seděli v hospodě "Rainbow", která je, jak už název napovídá, hned vedle našeho klubu. Tam sme si vlastně dali i naše první britský pivo, který sice nebylo tak strašný jak sem se obával, ale i tak se s jakymkoliv českym nedá srovnávat. Aby sme nepřišli na mizinu, dali sme si pivko jen jedno (jedno pro každýho ;-)

) a pak si šli konečně prohlídnout "středobod" naší výpravy - Rainbow Warehouse.
V tu chvíli sme ještě netušili, jak zvenku vlastně vypadá. Popravdě sme čekali velký dvěře a nad nima velkym písmem napsanej název klubu. Kdepak, nic takovýho. Tohle byla prostě undergroundová záležitost. Vlastně sme to místo skoro přešli, až paper s licencí k provádění hudebních akcí, přilepená na vratech klubu, nás přesvědčila v tom, že sme konečně na místě. Jinak by to člověk klidně mohl považovat za vrata od kdejaký automobilový dílny, kterejch bylo v okolí spousta. Každopádně teď, když sme už i věděli kam zítra zajít, zbývalo nám už jen čekat na "den D". Zdaleka ale ještě nebyl večer, takže sme se rozhodli zatáhnout to zpátky do našeho útulnýho hostelu, kde sme si pak dali několik partiček kulečníku. A když do toho po zbytek dne popijíte českou vodku, tak ten čas uběhne poměrně rychle :-)

Pak přišel konečně den "D", do kterýho sme se po výživný noci u kulečníku probudili někdy kolem 12-13 hodiny odpoledne. Po vydatný "svačině" v místním Burgeru sme pak většinu dne zase prozevlovali na hostelu. Ono vzhledem k tomu počasí který tam panovalo a vůbec tou depresivní atmosférou, kterou na vás Birmingham působí, vlastně ani nemáte na výběr. V průběhu dne sme taky zjišťovali info o Prodigy gigu v Sheffieldu, kterej se konal den zpátky. S pomocí místní wi-fi sítě a Radkova mobilu to totiž nebyl vůbec problém. Dopředu sme tak věděli, že Prodigy v Sheffieldu zahráli 3 nový tracky a Dead Ken Beats k tomu. Od Pepka, kterej byl i tam, sme pak dostali info o security, která u vchodu do klubu prý vůbec necheckovala věci. Umíte si asi představit, že sme byli blahem bez sebe. Nejen že dostanem nášup novejch tracků, ale k tomu všemu si tam budem moct v klidu dotáhnout foťáky. Zatim se tak pro nás vyhlídky na večer vyvíjely bez jediný chybičky.

Pak už to konečně přišlo. Přišel večer a byl tak čas vypravit se směr Rainbow Warehouse. Nic nás nestresovalo, pořád sme měli dost času. Akce začínala v devět večer, Prodigy měli vystoupit někdy po půlnoci a my měli v plánu vyrazit už před osmou do hospody Rainbow. Tam sme si chtěli dát pivko a v klidu počkat na Pepka, kterej měl do Birminghamu teprve přijet. Zbývalo jen převlíct se do Prodigy hadrů, vzít vlajku, foťáky a vyrazilo se.
Než sme vlezli do hospody, zamířili sme rovnou ke klubu, okouknout vchod a sekuriťáky. Do začátku akce pořád zbejvalo několik desítek minut, ale i tak už tam byla menší fronta čekajících fanoušků. U zaterasenýho vchodu pak postávala grupa sekuriťáků a ne ledajakejch. Byly to doslova dvoumetrový hory masa. Ĺ˝ádný ořezávátka, jaký sou k vidění na českejch akcích. Při pohledu na ně nám to přece jen nedalo a tak se šel Radek zeptat, jak to dneska večer bude s foťákama. Odpověď nás nemile překvapila - foťáky ani náhodou. Popravdě sme nevěděli co si o tom myslet. Přišlo nám zvláštní, že den předtim se o foťáky nestarali a dneska je striktně odmítaj. Nakonec sme se rozhodli zatáhnout to do hospody Rainbow hned vedle, počkat na začátek akce a pak znovu zkontrolovat vchod, jak to s tim checkovánim doopravdy bude. Co se týče hospody, ta byla oproti předchozímu dnu tentokrát našláplá lidma na maximum. Místečko se ale i tak našlo, takže se opět objednalo malý pivko (tetokrát tam obsluhovali i moc pěkný holčiny, snad jediný pěkný britky co sme během cesty viděli :-)

) a čekalo se na spuštění akce, načež následovala moje hvězdná chvilka :-)

Moje přirozená zbrklost se prostě musela během cesty projevit, z čehož vyplívá, že sem svý pivo vylil komplet na podlahu. Trochu to schytal i chudák Radek, ale co, stane se :-)

Devátá hodina pak přišla rychle, takže sme se po dopití piva (a usušení podlahy, ehm) pomalu vypravili směrem ke klubu. Už pomalu vycházim z hospody, když v tom mě zastaví Radek. Otočim se a vidim jak ke mně sebou bere týpka v černý košili. Ten se na mě směje od ucha k uchu, přičemž se ptá jestli jdem na Prodigy. Já povidám že jo a z následnýho rozhovoru se ukáže, že jde o Jasona alias Shitcakea, týpka ze skupiny "Jited Generation", což je přední britská Prodigy tribute banda, která vystupovala třeba i na takové hudební akci jako je Ministry of Sound. Pro ty z Vás, který pořád netuší co jsou tribute bandy, tak krátký vysvětlení... tribute bandy jou lidi, který se baví tim, že vystupujou jako předbraz svýho oblíbeýho interpreta, a v případě Jilted Generation sou to Prodigy. A pokud to berou fakt vážně, mate při jejich vystoupeních před sebou nejen týpky co hrajou stejnou muziku a co se stejně oblíkaj, ale i týpky který maj naprosto přesně naučený veškerý pohyby a grimasy svejch předobrazů. Nemluvě o tom, že i stejně vypadaj... teda v rámci možností :-)

Jason například vystupuje jako Maxim, nicméně je běloch. Všechny ostatní Maximovy charakteristiky ale zvládá na jedničku. Stačí na netu omrknout jejich videa, myslim že budete překvapený jak jsou přesný. Ale abych se vrátil k nám, po krátkym rozhovoru nás Jason zatáhl do malýho prostoru se stagí, kterej byl vlastně součástí hospody. Šlo se tam takovou úzkou chodbou, kolem záchodů. Něco takovýho by ste v hospodě prostě vůbec nečekali, ale tohle je holt Británe :-)

Když sme tam přišli, představil nás Jason zbytku svý kapely, v čele s Eddiem jako Keith Flint a Markem alias Sparky, kterej představoval Liama. A musim říct, že hodně věrně :-)

Stejně jako Eddie, ten měl Keitha taky zmáklýho. Otatně to můžete sami posoudit na fotkách :-)

S klukama sme prohodili řeč jak jinak, udělali pár fotek a rozloučili se s tim, že se na gigu ještě rozhodně uvidíme.

Když sme pak znovu přišli ke klubu, kde už se nějákou chvíli pouštělo, viděli sme, že security skutečně checkuje lidi. Pro mě tak byla rozhodnuto, stejně jako pro Radka. Měli sme sebou dost velký foťáky, který jen tak neschováme. Otázkou zůstávalo, jak se rozhodne Tony. Jeho foťák je fakt malej a za dobu co ho má, ho na akce vždycky propašuje bez probémů. Na druhou stranu, tohle byla přeci jen trochu jiná situace. Co kdyby ho přeci jen našli, Tony by ho sice mohl vzít zpátky do hostelu, kterej byl jen kousek od klubu, ale byla tu obava, že by ho po takový zkušenosti sekuriťáci ani tak nepustili dál. Přinejmenšim na to vypadali, že sou něčeho takovýho schopný. Nastalo tak docela velký dilema. Může sice natočit materiál z Británie, což by se cenilo jako nikdy, zvlášť s novejma trackama, na druhou stranu taky mohl o celej gig přijít a vzhledem k tomu o jakej gig šlo, nehledě na fakt, že se tam kvůli němu táhne až z Český Republiky, šlo o sakra velký dilema. Po krátkym dohadování sme se rozhodli prozatim vyrazit zpátky do hostelu, kam by sme si Radek a já hodili svý foťáky, do tý doby se může Tony rozhodnout co udělá s tim svym. Na hostelu pak přišel (nebo to byl Radek? Teď nevim, sry :-)

) na skvělej úkryt v... botě :-)

Ano, tak malý ten foťák je, zastrčil ho za jazyk u boty, jak jednoduchý :-)

Záležitost s foťákem teda byla vyřešená, teď už nám vážně zbejvalo je počkat na Pepka a jeho kámoše, který měli za chvíli přijet ke klubu. Vyrazili sme teda zpátky, kde sme u klubu postávali ještě tak dvacet minut, za společnosti místních dealerů (či co to bylo), který po nás jednak somrovali tikety na Prodigy a jednak nám, minimálně v jednom případě, nabízeli drogy. Takový sou prostě všude :-)

Po těch cca dvaceti minutách pak teda konečně přijel Pepek a jeho kumpán a my tak měli cestu do klubu volnou (jelikož nám Pepek kupoval na akci tickety, museli sme do klubu všichni s nim, šlo totiž jen o elektronickou vstupenku na jméno kupujícího - to je vojeb co? Po tom všem, žádnej fyzickej ticket, žádná vzpomínka na akci). Ke vchodu tak přišel s lejstrem a občankou, řekl jim kód, ukázal xicht a bylo to...

...byli sme konečně na místě. Když člověk prošel vchodem (nebo spíš vraty), přišel na malý prostrantví před samotnym klubem, ne do klubu samotnýho. My sme ale na nic nečekali a namířli si to rovnou tam. V klubu bylo už celkem dost lidí, mohlo bejt tak půl jedenáctý když sme tam přišli. A jelikož sme v Británii, tak i předskokani tu stojí za to. Mě osobně potěšilo, že tu hráli brakbeatový DJs, což je muzika přesně pro mě. To je ta fajn změna oproti fesťákům, před Prodigy tu prostě dostanete muziku podobnýho ražení. Když sme to vevnitř okoukli, začal sem hledat prodejní místo, kde by se dala kaufnout limitovaná edice Prodigy triček, udělaných speciálně pro tyhle dva gigy v Scheffieldu a Birmnghamu. Když mi Pepek o nich pověděl, řekl sem si že mi to výborně nahradí tu absenci ticketu, takže jak pro mě, tak pro kluky to byla jasná koupě. Tyhle trika nakonec prodávali ve zmrzlinářskym voze:) venku před klubem na tom malym prostranství. Bylo přesně podle mejch představ, velký nový logo Prodigy, pod nim malej ant a data a místa těch dvou Prodigy gigů, to vše v moc pěkně udělanym "dirty" looku. Prostě bomba. Teď už sme měli všechno co sme chtěli, kromě Prodigy. Hned sme se teda vrátili do klubu a zaujali pozice v předních řadách... byla to tak třetí, čtvrtá řada, zhruba uprostřed - prostě ten největší kotel :-)

Před náma byla malá stage, proti zvyklostem, dost nízko položená, když člověk před sebou viděl to Liamovo nádobíčko, skoro jako kdyby si mohl sáhnout, fakt paráda. Jediný co mě na tom místě asi sralo, byl sloup trčící uprostřed stage, kterej tam poměrně dost rušil, ale to prostě patřilo k tomu místu. A slovo Warehouse (sklad) ten klub vážně nemá v názvu jen tak. Tohle bylo prostě ravový doupě, underground z toho jen sálal... ty sloupy, nízká střecha, vůbec ta velikost klubu samotnýho a ta pouliční grafika všude po stěnách, jako kdyby ste se vrátili časem, prostě mazec.
Do toho Vám hrála fakt skvělá muzika, takže čas ubíhal fakt rychle. Ještě před začátkem vystoupení Prodigy naše grupa docela budila pozornost naší českou vlajkou, kterou sem měl kolem sebe obmotanou, takže i na místě sme prohodili řeč s pár dalšíma lidma... Tony, kterej se chysJtal točit, měl v plánu, jako vždycky, odejít víc dozadu, aby měl na svý nahrávce klidnější obraz, což znamenalo že se uvidíme až po gigu. Popřál sem mu teda, ať si to pořádně užije, načež se ztratil v davu. V tu chvíli atmosféra v klubu už pořádně houstla, to napětí ve vzduchu se dalo krájet. Pak už ze stage zmizel i DJ (byl to Alex Metric, jestli to někomu něco říká :-)

), ale do repráků i tak hrála další muzika. I tak už bylo ale všem jasný, že to vypukne co nevidět.

To napětí, který v klubu panovalo už dosahovalo svýho vrcholu, celej dav začal skandovat "PRODIGY! PRODIGY!", načež pohasli světla a do následný tmy se zařízly rytmy novýho Prodigy intra. Bylo to tady. Na scénu vstupuje Liam společně s kytaristou Robem Hollidayem a novym bubeníkem, následovaný Keithem a Maximem. Dav je vítá s obrovským nadšením a za doznívajícího intra hned navazuje nový track, "Worlds on Fire". Maxim pak přivítá publikum svym typickym pokřikem "Where the fuck is Birminghan?!!", show může začít.
Jakmile se track rozběhne na plný koule, strhne sebou hned i celý klub a v kotli si to lidi dávaj vážně na maximum. Musim říct, že ač tenhle track na nahrávkách tolik nemusim, tak naživo mi přišel neskutečě silnej, beaty Vás vyloženě nutí skákat a když se v tracku ozvou oldskoolový ravový synťáky, ste prostě u vytržení. Jako první sousto je tahle záležitost vážně perfektní a publikum ho odměňuje jaksepatří. Po "Worlds on Fire" následuje "Breathe", tahle pecka nikdy nezestárne a užijete si ji kdykoliv a kdekoliv a na tomhle gigu to platilo dvojnásob. Po "Breathe" přišla stará známá pecka "Their Law" následovaná novym spíš ještě fillem než trackem s názvem "Beat 55". Opět skvělá záležitost, dost temná, jak se na Prodigy sluší. Zvlášť, když jeden z hlavních samplů jde "do hloubky", to bych chcípal :-)

O to nejlepší se během tohodle tracku ale postaral Keith, když si stoupl na zábrany, skoro až do publika a rukou do rytmu beatů "sekal" do lidí před sebou. V tu cvíli sem stál tak dva metry před nim, tak tak že sem na něj nedošáhl. Tahle chvíle byla pro mě strašně silná, v tom co předváděl bylo hrozně moc energie a agrese, a alespoň já sem to v tý chvíli ze sebe pumpoval taky. Navic se lidi ke Keithovi strašně tlačili a i Keith sám dostával docela zabrat, pořad sem bokem čuměl na securiťáka co stál u něj, čekám že ho každou chvíli vezme dolu, ale nic se nestalo. Ani neodháněl lidi, nechal je, ať se na Keitha v klidu sápou dál. A Keith si ten "boj" s lidma očividně užíval :-)

Po týhle skvělý pasáži přišel na řadu "Spitfire". U tohodle tracku sem si neskutečně užíval lyricování publika. To byla jedna z věcí, na kterou sem se těšil a lidi vážně nezklamali, byli slyšet jako nikdy, prostě domácí publikum. Pak přišla daší chuťovka v podobě novýho tracku "Warriors Dance". Můj neoblíbenější ze všech novejch pecek co teď Prodigy hrajou. Naživo mi beaty dost připomínaly Charlyho, přinejmenšim maj pro mě stejnou sílu. Stejně jako u "Worlds on Fire", u "Warriors Dance" skáčete, tančíte, ať chcete nebo ne. K tomu ten fantastickej sample vocálů od True Faith, který sem schopněj poslouchat donekonečna. Tenhle track se prostě může už teď zařadit k tomu nejlepšímu, co Prodigy kdy vyprodukovali, fantazie. No a pak přišla opět Keithova chvíle, a to když začal "Firestarter". Na posledních koncertech co sem byl, sem během týhle záležitosti spíš nabíral síly. Vim, je to pecka, pro některý vrchol celýho vystoupení, já to mám ale už maximálně naposlouchaný a vždycky je to zhruba v době, kdy už je vážně čas nabrat trochu sil, jinak bych sebou seknul na zem. Jenže to tady prostě nešlo :-)

Alespoň ne při Firestateru. To nadšení publika tu člověka prostě strhne, ne že ne. V tuhle chvíli totiž už jelo vážně na maximum, lidi se nechali "vozit" nad hlavama ostatních a já se s dost velkou chutí pustil do vln. Ono když ste v kotli, tak Vás stejně neminou :-)

Takže během Firestartetu sem lítal ze strany na stranu a trochu ty vlny i přiživil :-)

Následnej "Action Radar link" Vám pak přijde jako dar z nebes, po Firestarteru sem byl už dost na šrot, ale přece jen s tim dobrym pocitem vyčerpání, který Vám za to stálo :-)

Po "Action Radar linku", kdy Liam pustil další originální zvuky, který se nesly v dost poklidnym duchu, pak publikum začalo vyvolávat Liama. Pro mě to bylo snad poprvý, co se vyřvávalo něco jinýho než "Prodigy" :-)

Jen to jen detail, ale potěšil. Člověk hned věděl, že je hlavně mezi fanoušky. Po tohmle několikaminutovym poklidnějšim tempu gigu, pak měla přijít srmšť, kdy se nezastavíte až do konce vystoupení. Načal to track "Unstoppable" (dnes pod názvem "Mescaline"), další z novejch pecek. Přiznám se ale, že zrovna tehle track se mi zvukově naživo docela "ztratil", nemohl sem v tom najít tu Prodigy vibe, spíš sem se snažil rozlišit jaký melodie se to zrovna hrajou. Škoda, protože na nahrávkách je to vážně skvělá záležitost, na který je sice ještě dost práce, ale potenciál má do budoucna fakt velkej. Pak byla na řadě další klasika, "Voodoo People". Když si "all the voodoo people" zařádili, byl čas na můj oblíbený "Poison". Co k němu říct... skáču vysoko a rád, takže při Poisonu si na tom dávám obzvlášť záležet :-)

S nástupem novejch tracků sem měl trochu obavy, že Liam vypustí "Diesel Power", který je co do tempa dost podobný Poisonu. Právě to pomalejší tempo ale dává čas těm ukrutnejm beatům pořádně "vyzrát", asi proto maj tyhle dva tracky takovou sílu. Každopádně "Diesel" v tracklistu k mý radosti zůstal a já v jeho průběhu už viděl mžitky před očima. Jel sem už fakt na doraz, začalo mi bejt i blbě, takže zhruba v polovině tracku sem pomalu zamířil víc do zadních řad, kde to snad trochu rozdejchám. Sotva se ale otočim, vidim neuvěřitelnou věc, v zadních řadách tam totiž po lidech lezl Keith, wow. Na tomhle gigu se fakt rozjel. Ještě něž sem k němu ale došel, "Diesel" skončil a on zmizel kdesi mezi sekuriťákama. Následující "Smack My Bitch Up" sem pak už jen prostál v zadnějších řadách, kde sem to furt rozdejchával. Pak přišla klasická oldskoolovka v podobě "Out of Space", která mě už zase dokázala nakopnout zpátky. Ze všech svejch předchozích Prodigy gigů mám tu zkušenost, že po "Out of Space" končí vystoupení. Stejně jako v Scheffieldu den předtim, ale Prodigy na závěr přidali staronovej track "Dead Ken Beats", kterej se tak v tracklistu objevil po téměř dvouletý pauze. Pro mě osobně naživo premiéra. Dead Kena mám dost rád, ale předevšim tu původní verzi z roku 2005. Tu pak Liam v roce 2006 lehce upravil, ale podle mě k horšímu. No a v Birminghamu zazněl takovej hybrid z obou těhle variant, po roce a půl absence ale žádný velký změny. No a po Dead Kenu přišel závěr celýho vystoupení. Skupina se s publikem rozloučila a zmizela do backstage. Bylo po všem. To nejlepší bylo už za náma... a nebo ne? :-)

Po vystoupení sem v davu rychle našel Tonyho a Radka, Pepek mezitim rovnou zamířil i s kámošem domů, zpátky do Leedsu, kde v současný době přebejvá. My tři, který sme v Rainbow ještě zůstali, sme zamířili ven na to malý prostranství co bylo před klubem. Tam sme si předali naše bezprostřední zážitky z gigu, dali pár fotek a odpočívali. Já už se pomalu chystal na odchod zpátky do hostelu, ale kluci se ještě chtěli pokusit najít v klubu paper s tracklistem. Vrátili sme se teda zpátky do (už vcelku poloprázdnýho) klubu, kde sme si to zamířili rovnou ke stagi. Tam si Radek odchytil jednoho z techniků, který tam stage zrovna vyklízeli od vybavení. Ten se nám sice snažil pomoct, hledal, ale nenašel. Ještě chvíli sme tam kolem stage sondovali, jestli tracklist přeci jen nezahlídnem, když v tom mě popadl Radek za rameno. Ĺ˝e prý zahlídl Liama, povídá a ukazoval přitom směrem k malý mísnosti co byla hned vedle pod stagí. Dovnitř týhle místnosti se šlo skrz ohrazenej prostor, kterej byl vlastně součástí plochy pro publikum, takže pokud šel někdo dovnitř nebo ven, mohli jste s nim klidně přijít do kontaktu ;-)

Vchod do místnosti pak jen zakríval tmavej průhlednej závěs, takže bylo celkem dobře vidět i dovnitř. Tam bylo očividně docela dost lidí, tak dvacet a všemožně spolu klábosili. Kolem toho malýho vchodu se závěsem pak byli rozmístěný asi čtyři gorily, takže tohle vážně smrdělo přítomností Liama a spol. Sem tam šel někdo dovnitř, nebo ven, zatim samý technici, který odnášeli docela dost "cool" krabice s Prodigy antem na boku. Najednou se hned za závěsem objevila blond postava se šampáněm v ruce... už o tom nebyl pochyb, byl tam i Liam :-)

Než sme se z toho stačili vzpamatovat višel před nás z místnosti Maxim, kterej si to mířil hned do backstage. Já sem na něho stačil jen párkrát zavolat a natáhnout k němu ruku... podíval se na ni a plácli sme si :-)

...tak to byl můj první bezprostřední kontakt s Prodigy. A to nejlepší mělo teprve přijít, oujé.
Bylo nám jasný, že minimálně s Liamem se ještě mineme, takže sme začali kutit plán. Měli sme tam s sebou českou vlajku, takže sme hned začali dělat všechno proto, aby nám ji alespoň Liam podepsal. Jenže nám chyběla fixa, což bylo dost zásadní :-)

Mužem činu byl v tu chvíli zase Radek, to když odběhl k východu ke slečnám pracujícím v šatně, kde jednu fixu sehnal. Fixa na podpis teda byla, vlajka taky, teď ještě mít tu jistotu, že ji Liam fakt podepíše. Začali sme teda přemlouvat před náma stojící sekuriťáky, jestli by nemohli naši vlajku Liamovi donýst, nebo se ho alespoň jít zeptat, jestli by nám ji podepsal. Ty se nám ale omlouvali s tim, že sou malý ryby a že kdyby něco takovýho udělali, mohli by letět, což bylo pochopitelný. S jednim z těhle securiťáků sme se pak dali trochu víc do řeči, načež nám alespoň slíbil, že se zeptá šéfa. Do toho nám další přinesl ještě lepší lihovku, no dost sem zíral, jak sou ochotný. Mezitim se do tý malý místnosti vrátil Maxim, kterej si nás ale bohužel ani nevšiml. Jenže brzy po něm procházel i týpek, kterej byl už na první pohled "velký zvíře", takže sme se na něj obrátili s naší prosbou. No a tenhle člověk nám bez jedinýho přemejšlení úplně v pohodě řekl, že jasně, že Liamovi řekne, načež zaplul dovnitř. No a my už jen celý šťastný čekali, co se teď bude dít. Z dění za závěsem sme tak něják vydedukovali, že si tam kapela zřejmě připijí se spolupracovníkama na dobře odvedenou práci, cokoliv, to nám bylo vlastně jedno, hlavně ať už sou u nás. A pak to konečně přišlo, závěs se rozhrnul a v něm Liam, kterej se ještě otočenej bavil s týpkem za sebou, až sem měl strach, že nás cestou ven mine. Začali sme na něj teda volat a ten týpek, co nám slíbil tu službičku, Liamovi řekl, že tam stojíme a jestli by nám nemohl podepsat vlajku. A bylo to, Liam šel k nám, vzal si naši lihovku a začal podepisovat, hned za nim pak šel Maxim, kterej se u nás taky zastavil. Oba se tvářili dost v pohodě, Maxim až moc, ten spíš tiše přihlížel :-)

Když se nám Liam podepsal, podal sem mu ruku a poděkoval mu slovy "Respect man", na to mi odpověděl stejně, "Yeah, respect" a zatřásli sme si společně našimi geniální pravicemi, ehm :-)

Pak si naši lihovku vzal i Maxim a podepsal se taky. Mezitim Liamovi chválíme koncert, že byl fakt parádní, on že si to myslí taky, načež se nás ptá se odkud že to vlasně sme... tak s Radkem povídáme že z Český Republiky. "Vážně?" povídá. Z toho byl dost překvapenej, stejně jako Maxim. Na to jim podíváme, že sme přijeli jen kvůli jejich koncertu, no řikám Vám, nestačili se divit :-)

Pak Liam řekl něco ve smyslu, že si toho fakt váží, že maj v Čechách takovýhle fandy, to už ale spíš Radkovi, já se otočil na Tonyho, kterej tam celej čas stál hlavně u Maxima. V tom mi Tony povidá, že se s nim chce vyfotit (upozorňuju, že opodál pořád stáli sekuriťáci, ale dlabali sme na to). Takže Tony ještě stačil udělat jednu svoji fotku s Maximem a částí mýho xichtu. Já sem tam nevyšel úplně košer, ale důkaz, že sem tam byl, to je :-)

V tu chvíli už lidi okolo postřehli, že tam Liam a Maxim postávaj, takže se přihrnuli k nám. V ten moment sem trochu nestíhal. Vim, že se tam objevili kluci z "Jilted Generation" tribute bandy, který sem mimochodem potkal i během gigu v kotli. Dali se do řeči s Liamem i Maximem a protože to i pro ně bylo jejich první setkání s Prodigy, byli taky docela vyplesklý. Ten jejich rozhovor s nima se nesl v dost podobnych duchu jako ten náš, do toho sme se všichni smáli jako idioti, no prostě idylka :-)

Pak už se se všema Liam i Maxim rozloučili a odešli do backstage. Teprve pak sme si uvědomili, že tam vlastně chyběl i Keith. Dokonce za náma přišel jeden ze securiťáků, oznámit nám, že ten už bohužel nepřijde, že prý musel po gigu hned někam odjet. Upřímně řečeno, nijak zvlášť nám to nevadilo, setkání s Liamem a Maximem pro nás bylo dostatečnym zážitkem. Zážitkem na celej život. Tomu sekuriťákovi sme teda poděkovali za všechnu tu pomoc a odešli směrem domů k hostelu.

Mohly být tak dvě-tři hodiny ráno, když sme přišli zpátky na naše ubytování, ale na spánek sme ani nepomysleli. Už ani nevim proč, ale vzali sme foťáky a šli hned zpátky k hospodě Rainbow. Tam sme se zase potkali s lidma z "Jilted Generation" se kterejma sme pak chvíli poklábosili. Hospoda byla naprosto napráskaná lidma, takže sme museli postávat na ulici. Takhle sme strávili asi půl hoďky, dali zase pár fotek, rozloučili sme se a šlo se zpátky na hotel, kde sme ještě tak hoďku, dvě vstřebávali celej ten večer.

Následující den sme si naplánovali čistě jako relax, odpočívací, což se po tom náročnym večeru docela hodilo. Probudili sme se někdy v jednu odpoledne, takže polovina dne byla hned zabitá. Objevil se ale malej problém s jídlem, neboť naše poslední zásoby sme spořádali už předchozí den. Následující plán byl teda sehnat jakoukoliv smyslplnou stravu, což je v nedělní Británii docela velkej problém. Já a Tony sme se teda vypravili na menší tour centrem města najít jakejkoliv otevřenej obchod s jídlem, což se nám díkybohu nakonec podařilo. Smrt hlady tak byla zažehnaná a my tak zbytek dne mohli v klidu zase strávit u našeho oblíbenýho kulečníku

U něj sme pak večer potkali dost nezapomenutelnou postavičku, holčinu jménem Tam.

Tam je velšanka, která se v "našem" hostelu objevila vlastně nechtěně. Pokud se dobře pamatuju, tak ji na cestě domů exlo auto a ona na noc sháněla ubytování. Večer se s náma u kulečníku dala do řeči a my pak až do rána jen poslouchali a poslouchali a poslouchali...

Dozvěděli sme se fakt hodně, jen tak mimochodem, že dělá i vlastní muziku a to prosim velmi kvalitní (její myspace: http://www.myspace.com/freequeenci), nebo že její kamarád, redaktor, kdysi dělal s Maximem rozhovor. Když sem to tak poslouchal, říkal sem si, jestli tu existuje vůbec někdo, kdo s muzikou nemá nic společnýho... asi ne. S Tam sme to táhli až do půlnoci, kdy už byl čas jít na kutě, příští den ráno nás totiž konečně čekal odjezd domů do Čech.

V poslední den našeho pobytu v Británii sme se tentokrát probudili brzy ráno, dokonce sme tentokrát stihli i snídani, která se v hostelu podávala zadara:) Po snídani se na nic moc nečekalo, už byl pomalu čas na odchod. Sebrali sme teda věci a společně s Tam, která s náma přespala v pokoji, sme pak vyrazili směrem k autobusovýmu nádraží, ke kterýmu to bylo jen pár desítek metrů. Náš autobus tam už čekal, rozloučili sme se teda s Tam a odjeli z Birminghamu směr letiště Luton. Po příjezdu na letiště zbývali do našeho odletu pěkný dvě hoďky, takže žádný stresy, všechno probíhalo pěkně v klidu, stejně jako celej zpáteční let. Někdy odpoledne sme pak dosedli na ruzyňský letiště, byli sme zpátky. Pokud mám mluvit za sebe, tak bylo už na čase. Bylo fajn být zase mezi lidma, kterejm můžete bez problému rozumět, v prostředí, který znáte. Naše společná cesta pak skončila u metra, odkud měl každý z nás už svou vlastní cestu domů.

Nevim jak kluci, ale já domů odcházel naprosto spokojenej. Dostal sem přesně to co sem očekával a ještě mnohem víc. Oproti předchozímu tripu do Rumunska to byla mnohem pohodlnější, rychlejší cesta, nikdo se nás nesnažil obrat, nemluvě o ubytování, který přes počáteční obavy dopadlo fakt na výbornou. Zase sme potkali množství skvělejch lidí no a Prodigy gig byl kapitolou sám o sobě - skvělý fanoušci a ultimátní místo, vytvořili na gigu vážně neopakovatelnou atmosféru, zatim jednoznačně nejlepší, jakou sem kdy zažil. To vše korunovaný novejma trackama, který do budoucna slibujou dost našláplý album. Liam a spol. dokázali, že dělat muziku pořád umí a na stagi (v případě Keitha i mimo ni:)) předvedli jeden z nejlepších výkonů za poslední dobu. Pomyslnou třešničkou, zbožné přání, které v hlavě nosí asi každý Prodigy fan, pak bylo setkaní s Liamem a Maximem. Na něco takovýho se prostě nezapomíná do konce života. O to víc mě těší, že sem to všechno mohl prožít společně s Radkem a Tonym. Bez nich bych do Británie těžko vytáhl paty, natož abych tam zažil to, co sem zažil. Už teď se tešim na naši další společnou výpravu... příští zastávka Krakow, pánové

FIN

Na závěr ještě tracklist Prodigy gigu:

Intro
Worlds On Fire
Breathe
Their Law
Beat 55
Spitfire
Warriors Dance
Firestarter
Action Radar link
Unstoppable (dnes Mescaline)
Voodoo People
Poison
Diesel Power
Smack My Bitch Up
Out Of Space
Dead Ken Beats

Special thanks to Radecheck and Tony a respekt celý český Prodigy crew za tu trpělivost. Na report ste čekali dlouho, snad to stálo za to

Adamicz

REPORT - live at Birmigham, UK (17/05/08)

Kdo je online